Hospodářské noviny, 03.02.2005|
Hospodářské noviny, 03.02.2005 |
| Tomáš Sokol: Autorská práva: nový Vítězný únor se nekonal |
| Trochu to připomíná řidiče tramvaje, který
by žaloval dopravní podnik za to, že snížil cenu jízdenky. Bouřlivé reakce sdružení, která se zabývají výběrem peněz za užití autorského díla, naznačují, že se Poslanecké sněmovně povedlo něco, co nemá obdoby od dob Vítězného února. Definitivně totiž schválila novelu autorského zákona. Podle novely se za provozování rozhlasového a televizního vysílání nepovažuje zejména "zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním a umožnění obdobného příjmu pomocí společných televizních antén". Velmi dlouhé disputace O tom, zda je povinností hoteliéra, který platí poplatek za přijímač, platit i za to, že jeho prostřednictvím může být zpřístupněno či zveřejněno umělecké dílo, se vedly rozsáhlé diskuse. Odpůrci placení namítali, že jedna věc je televizní nebo rozhlasový přijímač v pokoji a druhá jeho užívání hostem. Pokoj nemusí být obsazen a ne každý si pustí rozhlas či televizi. Přívrženci plateb, kteří se rekrutovali zejména z těch, kdo peníze vybírají (tedy z nich do určité míry i žijí), tvrdili, že nezáleží na tom, jestli je fakticky umělecké dílo zpřístupňováno, stačí toliko přístroj, který k tomu může sloužit. Odpůrci na to namítali, že dívá-li se host na film v televizi, pak jde o jeho soukromou konzumaci, obdobnou tomu, jako kdyby seděl doma, případně v pronajatém bytě. Příznivci plateb odpovídali, že je jedno, co by dělal, kdyby byl někde jinde, že je jedno, zda host vůbec existuje, podstatný je přístroj. Jako ve starém vtipu Chvílemi to vypadalo jako ve starém vtipu o sedlákovi, kterého odsoudili za pálení kořalky s poukazem na to, že má destilační přístroj, načež dotyčný se doznal ke znásilnění, neboť i k tomu má přístroj. Dosah výkladových obtíží ilustruje i stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství k možnému naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování autorských práv. Podle tohoto stanoviska není možné za naplnění skutkové podstaty považovat fakt, že v hotelovém pokoji je přístroj, ale je třeba prokázat, v jakém rozsahu byl používán. Nejasnou situaci řešili výběrčí autorských poplatků po svém. Ochranná sdružení právní diskusi nepřipouštěla, posílala trestní oznámení a vyhrožovala všemožnými dalšími sankcemi. To všechno za situace, kdy i stanovení výše poplatku "z přístroje" bylo výsostně jejich pravomocí. Novela autorského zákona tedy není jeho změnou v neprospěch autorů, je zpřesněním dikce ustanovení, o jehož výklad byl veden spor. Reakce ochranných autorských sdružení, která vyhrožují ústavními žalobami, případně žalobami na Českou republiku k Evropskému soudu, je již z tohoto úhlu pohledu nepochopitelná. Nepochopitelné chování Ještě nepochopitelnější je jejich chování. Zejména vzhledem ke smyslu a způsobu zřízení těchto sdružení. Autorské sdružení, slovy zákona kolektivní správce, svoji existenci odvozuje od autorského zákona a jeho smyslem a cílem má být výběr odměny za užití díla. K tomu, aby takové sdružení mohlo činnost vykonávat, potřebuje oprávnění Ministerstva kultury, tedy souhlas státu. A tak je kolektivní správce státem pověřený ochránce majetkových práv autorů a práv souvisejících. Kdo se má soudit se státem Z hlediska této konstrukce je nepodstatné, zda sdružení má smlouvy s konkrétními autory, tím méně pak, zda je skutečně konkrétními autory pověřeno k této činnosti. Pravomoci neodvíjí od zmocnění daného autory jako nositeli práva, ale od státního povolení. Právě proto a zcela nezávisle na tom, jaký má kdo názor na uvedenou změnu autorského zákona, je nepochopitelné, že státem pověřené subjekty se hodlají se státem soudit o to, jaké oprávnění jim zákonem svěřuje. Přitom je to stát, tedy moc zákonodárná, kdo rozhoduje o rozsahu autorských práv a je to zase stát, tentokrát jeho exekutiva, kdo jmenuje kolektivního správce. Nezdá se moc logické, jestliže ten, koho stát pověřil správou majetkových práv, se brání proti státu a chce proti němu vést soudní spor o rozsah svých oprávnění. Trochu to připomíná řidiče tramvaje, který by žaloval dopravní podnik za to, že snížil cenu jízdenky. Myslím, že nejjednodušším řešením by v takovém případě bylo kolektivnímu správci odejmout jeho oprávnění, například proto, že porušuje povinnosti, které mu byly uloženy. Povinností kolektivního správce totiž je chránit majetková práva autorská tak, jak je stanoví zákon, a ne se handrkovat se státem o to, jak by takový zákon měl vypadat. K tomu by snad mohli být legitimováni jednotliví autoři, pokud jsou s právní úpravou nespokojeni, ale nikoliv státem instalovaný subjekt. Autor je advokátem |
| Zdroj: http://ihned.cz/1-10072850-15592770-000000_d-7a |
| Reakce OSA na článek T. Sokola (který OSA nepublikovala): |
| Arogance vůči autorům zřejmě nemá meze |
| Následující řádky jsou reakcí na článek
dr. Tomáše Sokola "Autorská práva: nový Vítězný únor..." uveřejněný
3. 2. 2005 v Hospodářských novinách. Nepřesnosti začínají již ve druhé části příspěvku. Při výběru autorských odměn z hotelů OSA nevybíral "z nezapnutého přístroje", ale vždy zohledňoval obsazený a neobsazený pokoj, respektive procento obsazenosti hotelu. Ve třetí části si stěžuje, že ochranná autorská sdružení nepřipouštěla právní diskusi, posílala trestní oznámení a vyhrožovala všemožnými sankcemi. K tomu je potřeba dodat, že zákon je jedna věc a vymahatelnost zákona věc druhá. Sama předsedkyně sdružení hoteliérů a majitelů restaurací HO.RE.KA. Miroslava Luprichová veřejně přiznala (ČTK a LN ze dne 24. 10. 2003), že z celkového počtu asi 40 tisíc v Česku fungujících ubytovacích zařízení jich autorské poplatky platí necelých osm až deset tisíc. Za této situace se nelze postupu ochranných organizací divit. Lze se však divit postupu Poslanecké sněmovny a Senátu, který novelou AZ dosavadní neplatiče prakticky legalizuje. Všemu nasazují korunu oba závěrečné odstavce. Mnohomluvnou argumentaci lze jednoduše shrnout do myšlenky, která tvrdí, že pravomoci ochranných organizací se odvíjejí od nějakého státního povolení s podtextem, jakoby snad autoři mohli vybírat své oprávněné odměny jen díky jakési benevolenci státu a nemají tudíž právo za zkrácení svých práv státem tento stát žalovat. Celá tato argumentace je zavádějící. Především si znovu musíme připomenout základní princip každé demokracie: je zde stát a jeho aparát, aby sloužil občanovi, anebo občan jako poddaný služebník státu? Toto zdánlivé dilema je přece řešeno ústavou, která jasně vymezuje, co se odvíjí od čeho a která jasně definuje nejen povinnosti, ale především nezpochybnitelná práva občana. Stát není nedotknutelné zlaté tele a učiní-li chybu, odpovídá se z toho u Ústavního soudu a případně i dalších mezinárodních institucí zřízených právě k tomuto účelu. Chování umělců sdružených do svých ochranných organizací není v žádném případě nepochopitelné, je tomu přesně naopak. Ochranný svaz autorů OSA je zde od roku 1919 a vznikl na základě ústavního práva autorů a nakladatelů sdružit se při vymáhání svých obchodních práv. Během své existence několikrát měnil formu od občanského sdružení až po podnikatelský subjekt, ale toto je dnes už věcí historie. Důležité je, že OSA přestál nejen vládu komunismu, ale i období protektorátu, kdy byl přímo určen k postupné likvidaci. OSA patří k zakládajícím členům obou největších světových autorských konfederací. OSA vždy bezchybně plnil mezinárodní smluvní závazky uzavřené československou a později také českou vládou. OSA funguje v uvedeném smyslu bezchybně více než 85 let. Až do roku 2000, tedy do roku vydání nového znění autorského zákona, se OSA obešel bez jakékoli další licence vydávané ministerstvem kultury, čili státem, a vše fungovalo naprosto stejně, jako v celém ostatním civilizovaném světě. Zákonná úprava přijatá roku 2000 přinesla nový proces udílení jedné ministerské licence pro hromadnou správu práv v každém oboru duševní autorské anebo příbuzné činnosti. Autoři tehdy tento krok spíše přivítali, protože jasně zamezil pochybným snahám určitých kruhů zakládat tzv. vlastní další ochranné organizace. Vneslo by to naprostý chaos do systému výběru autorských odměn od domácích uživatelů a prakticky by to znemožnilo vzájemné platby autorských odměn na mezinárodní úrovni, čili znemožnilo plnění mezinárodních smluv. Ministerstvo to pochopilo a jednalo v zájmu svých tvůrců. Ale neznamená to, jak se omylně domnívá dr. Tomáš Sokol, že by se "pravomoce OSA odvíjely od státního povolení". Autorský produkt, čili hudba a zhudebněný text, jsou výsostným majetkem příslušných autorů. Sdruží-li se autoři a pověří-li výběrem autorských odměn své sdružení, je to jejich věc, nikoli věc státu. Ale autorské odměny, o které byli novelou AZ zkráceni, patří pouze jim, nikoli jejich sdružení OSA, které pracuje na neziskovém principu. Čili protestují-li nyní autoři, že je novela AZ zkrátila na jejich právech, protestují prostřednictvím svého sdružení stejně, jakoby protestovali každý zvlášť. Od toho přece své sdružení mají. Je nám líto, že dr. Sokolovi těchto několik základních věcí uniklo a udivuje nás arogance, s jakou si v závěru svého článku troufá radit našemu ministerstvu, aby v případě autorské ústavní stížnosti na obsah poslední novely AZ odňalo autorským organizacím jejich licence. Tato rada je opravdu rána do police vzhledem k velmi citlivému systému mezinárodních smluv a z nich vyplývajících mezinárodních plateb. Rád bych pouze připomenul, že ministerstvo kultury není ministerstvem hotelů a hospod, a že bude mít tak jako doposud vždy na srdci zájmy kulturní obce našeho státu. Článek v Hospodářských novinách je ranou pod pás. Sám mohu těžko uvěřit tomu, že by advokát Sokol pracoval pro klienty, kteří by nejraději duševní vlastnictví autorů zestátnili. Pavel Chrastina textař |
| Poznámka: Pavel Chrastina je šéf Zpravodaje OSA, bývalý člen výboru OSA, dozorčí rady OSA a legislativní rady OSA - usvědčený lhář a podvodník |
| Jana Bärová: Kdepak, nový Vítězný únor se zdařil!! |
| Kdepak, nový Vítězný únor se zdařil! Nevím, co přivedlo Tomáše Sokola, aby přijetí novely autorského zákona 3. února v HN přirovnal k něčemu, co nemá od Vítězného února obdoby. Chtěl snad naznačit, že jejím schválením nastává stejné období "temna" jako onoho února před již skoro padesáti lety? Ať už je to jakkoliv, jeho článek je plný polopravd a lží, které v očích veřejnosti značně zkreslují obraz kolektivních správců. Doma nebo v hotelu Jaký je vlastně rozdíl mezi sledováním oblíbeného seriálu v hotelovém pokoji a doma u rodinného krbu? Pro samotného diváka patrně skoro žádný až na to, že pokud sleduje televizi v hotelovém pokoji, není to on, kdo sám sobě, svým blízkým, přátelům a známým zpřístupňuje vysílání. Je to hoteliér! Ten nechal hotelový pokoj vybavit televizorem a umožnil tak svému hostu sledovat televizní program. Není snad třeba zdůrazňovat, že si za tuto službu nechá zaplatit a díky novele autorského zákona se jeho zisk zvyšuje na úkor autorů a dalších osob, které do vysílání vložily nemalé finanční prostředky. Není pravda, že by kolektivní správci nebrali ohled na skutečnou obsazenost hotelového pokoje. Tato je základem pro výpočet odměny za provozování rozhlasového a televizního vysílání. V souvislosti s tímto je třeba upozornit, že právě obsazenost hotelového pokoje je velmi často zdrojem nepochopení údajů o maximální odměně za jeden měsíc a pokoj a skutečně placené odměně, která se s ohledem na udanou obsazenost hotelu úměrně snižuje. Poručili větru, dešti Je bohužel více než nepochopitelné, že někteří zaměstnanci kolektivních správců upřednostňují za každou cenu a v každém případě trestní řízení před civilním. Nejsou to orgány činné v trestním řízení, ale soudy, které pokud se smluvní strany (kolektivní správce a hoteliér) spolu nedohodly, jsou povolány v rámci civilního řízení podávat výklad zákona a rozhodovat. A soudy v této věci několikrát rozhodovaly a dospěly k závěru, že i v případě hotelových pokojů se jedná o provozování vysílání a autoři mají nárok na odměnu za užití. Když čeští hoteliéři neuspěli u soudů, obrátili se na poslance. A protože našim poslancům není lobbování za zájmy jedné skupiny na úkor jiné cizí, uspěli! Dlužno podotknout, že v civilizovaných státech se tak neděje. V Evropě byla problematika hotelových pokojů také několikrát řešena, avšak byly to opět soudy, které v této věci rozhodovaly a jejichž rozhodnutí poté byla respektována. Kdo jsou správci? Kolektivní správa autorských práv existuje na celém světě. Kolektivní správci jsou občanská sdružení, případně jiné právnické osoby založené a vlastněné autory. Důvodem založení byl a je fakt, že individuální výkon práv je v některých případech hodně složitý, naprosto nehospodárný, ba dokonce nemožný. Tento způsob výkonu autorských práv je výhodný i pro uživatele, protože získá od jednoho subjektu souhlas za všechny autory a další nositele práv. Systém kolektivní správy je samozřejmě výhodný pouze pro ty uživatele, kteří chtějí díla užívat oprávněně. Kolektivní správci žádají stát, v tomto případě Ministerstvo kultury, o udělení licence k výkonu kolektivní správy práv. Stejně tak podnikatel žádá stát o udělení oprávnění k podnikání - živnostenský list. Kolektivní správce a podnikatel jsou v tomto ohledu na stejné úrovni. Je podle pana Sokola i podnikatel prodlouženou rukou státu? Podle mého názoru není a má právo se bránit proti špatným rozhodnutím státní moci, ať už jde o složku moci zákonodárné, výkonné či soudní. Podnikatelé své právo realizují, proč by ho neměli realizovat autoři, ať už přímo nebo prostřednictvím kolektivního správce. Autorka je předsedkyní představenstva OSA - Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním |
| Poznámka: že je Jana Bärová údajně novou ředitelkou OSA je nevysvětlená novinka |
| Související téma: novela autorského zákona | nový ředitel OSA | tisk o OSA | přehled událostí | |
| §§ | § | §§ | Jiří Hradec www.jirihradec.cz www.jirihradec.com |