Reflex 50/99 ze dne 16.12.1999

MONOPOL NA PRAVDU NABĺZĺ SLUŠNÉ VÝDĚLKY A METODA JE PROSTÁ

Cukr a bič

KOŘENY ZLA , OMYL K NEZAPLACENĺ , ZÁHADNÝ PAN BARIŠ , LŽOU (A KRADOU?)

Za bolševika byl Ochranný svaz autorský proslulý zlodějským přerozdělováním vybraných honorářů. Po Listopadu se systém zlepšil, i když o jeho spravedlnosti je možné diskutovat. S vybíráním peněz jsou ovšem problémy. Především na severní Moravě. Nářek provozovatelů tamějších hospod a diskoték potvrzuje dávno známou zkušenost. Špatné zákony a nedostatečná kontrola umožňují zneužít sebelepší myšlenku.

Krnovská hospůdka U Janiny není žádná nóbl osvěžovna. Pan Rostislav Rydzí a jeho manželka Jana mě do ní pozvali jen proto, abych na vlastní oči viděl podnik, který jim skýtá obživu. V první místnosti napočítám tři stoly, ve druhé dva. Kdyby tu bylo plno, jako že při zdejší rekordní nezaměstnanosti hned tak nebude, počet hostů by nepřesáhl třicítku. A kdyby u posezení chtěli mít trochu pohodlí, víc než pětadvacet by jich být nemohlo.

Upracovaný manželský pár má svá nejlepší léta už dávno za sebou. Ani zdravíčko moc neslouží. Snad i proto tu návštěvníkům nevaří, sortiment se omezuje na pivo a výčepní tekutiny přiměřené kapse místních štamgastů. Výdělek stojí za starou bačkoru, to ovšem pro Rostislava Rydzího a jeho ženu není důvod, aby nedostáli svým povinnostem. Řádně platí daně a řádně se hodlali vyrovnat i s povinností zaplatit Ochrannému svazu autorskému (dále jen OSA) za takzvanou veřejnou hudební produkci – písničky, které se občas ozývají z jejich obstarožního rádia a značně sešlé televize.

Jestli se melodie lokálem linou od rána do večera, nebo hosté v televizi sledují výhradně fotbal a z rádia poslouchají jen předpověď počasí, o výši poplatků nijak nerozhoduje. Roční suma se v tomto případě vypočítává z paušálu podle jednotného tarifu OSA. Ten si určuje rovněž OSA, což manželům Rydzím připadalo poněkud zvláštní. Ještě podivnější však pro ně bylo zjištění, že se jím pak ani neřídí.

Podle JUDr. Otmara Skopala, který vede inkasní odbor OSA na pražském ústředí, si výslednou sumu z tarifu „může každý, i jednoduchý člověk vypočítat“. Manželé Rydzí svým způsobem prostí jsou. Věří na podnikatelské ctnosti z časů první republiky, na chování politiků berou měřítka vlastních zásad (obzvlášť pošetilé!) a od ochránců autorských práv čekali slušné jednání v rámci jasných pravidel. Jak se spletli!

Když koncem roku 1996 poprvé požádali o vystavení smlouvy, dozvěděli se, že by měli zaplatit zhruba třicet šest tisíc korun ročně. Po několika urgencích a osobním jednání se šéfem severomoravské pobočky OSA Romanem Barišem (během audience prý Rostislav Rydzí litoval, že věc rovnou nedal k soudu) dostali smlouvu s částkou něco přes devět tisíc – o tři čtvrtiny nižší. Namítli, že jejich kolegové se srovnatelným vybavením platí ještě o celou polovinu méně, ale neuspěli.

Pro další rok přišla složenka na šest tisíc. Jenže to už jejich šťastnější kolegové platili pouhou tisícovku! Rostislav Rydzí by si to líbit nenechal, jenže v té době ležel v nemocnici. Jeho žena neměla na tahanice nervy a zaplatila. Namíchlo ho to. Po návratu ze špitálu – s vědomím, že mají předplaceno na šest let dopředu (!) – zkusmo poslal žádost o vystavení smlouvy na další rok na ústředí do Prahy. Požadavek přesahoval čtyři tisíce, přestože v případě manželů Rydzích tarif OSA takovou částku neospravedlňuje ani při nejtvrdší aplikaci.

Zní to jako historka z Kocourkova? Tohle slovo tu ještě padne. Manželé Rydzí nejsou jediní, kteří mají podobné zkušenosti.

KOŘENY ZLA

„Šlo o vyslovené zlodějny.“ Tak mi popsal předlistopadové hospodaření OSA hudebník a skladatel Vladimír Merta. Po revoluci se jakožto předseda analytické komise OSA zabýval vyplácením odměn autorům a nad „dohodnocováním podle společenského významu autora“ se nestačil divit. „Byli autoři, kteří třeba vydělali šest tisíc a byli dohodnoceni sto čtyřiceti tisíci. A rockerovi, který měl podle stanoveného klíče nárok na devět set tisíc, zase čtyři sta tisíc strhli. Vznikal obrovský fond, který umožňoval zvýhodňovat členy výboru a další funkcionáře ...“

Citovanou praxi jsem před víc než rokem zmínil v článku Zaplať, nebo uvidíš (Reflex č. 38/98). V tomtéž článku jsem ohleduplně přešel, že ani po Listopadu nedostali poškození autoři své peníze zpátky. Raději jsem s potěšením zaznamenal, že dnešní praxe se přiblížila civilizovanému zahraničí. Většinu poměrně rozsáhlého textu jsem pak věnoval osvětě. Když chce někdo do salónu, nesmí mu čouhat sláma z bot. A totéž platí o našem klepání na dveře Evropské unie. „V ochraně duševního vlastnictví máme před vstupem do EU ještě co dohánět,“ hřímal jsem po absolvování několika kontrolních výjezdů za neplatiči.

Ne že bych se mýlil. Ve většině západoevropských zemí se skutečně vybere několikanásobně víc, než autorům kápne od našeho národa muzikantů. A děje se to opravdu s mnohem menšími problémy. Jenže je nutné dopovědět, kdo všechno za složitou situaci u nás může.

Poprvé jsem se o to pokusil před půl rokem, v případu brněnské restaurace Mescalito. Její provozovatelé za hudební produkci neplatili a nakonec si vykoledovali i trestní stíhání. Troufl jsem si tehdy předpovědět, že všechno skončí fiaskem – především kvůli děravé a nedůsledné legislativě.

Nejsem tak zlomyslný, abych se z toho radoval, ale na má slova došlo. Přestože provozovatelé svůj prohřešek nepopírají, jejich stíhání bylo nedávno zastaveno. A co je ještě zajímavější – v neobvykle hojném počtu se ozvali i další lidé, kteří jsou s OSA ve sporu. Malí hostinští, kterým v lokálu vyhrává televize, rádio, magnetofon, CD přehrávač. Provozovatelé zábav, koncertů a diskoték. Jejich ohlasy ukazují tuzemskou praxi ještě v mnohem horším světle.

OMYL K NEZAPLACENĺ

Když někdo užívá cizí práci (dílo), má za to platit. O tom není sporu. A někdy musí platit, i když neužívá. Za pouhou možnost. Kdo vlastní televizi (i kdyby si pouštěl jen Novu nebo Primu), musí přispět do kasičky veřejnoprávní ČT. Budiž. Výši poplatků ovšem uzákonil Parlament. U živnostníků, kteří své zákazníky oblažují hudební produkcí (opět stačí i pouhá možnost, to jest existence vhodného zařízení), je to jinak. Výši poplatků si prostřednictvím OSA – soukromého zájmového sdružení – stanovují autoři hudebních děl sami. A neuzákonil ji nikdo. Přirozená autorita OSA tak stojí na vodě už kvůli zvláštnímu postavení této instituce a jejích práv.

Jako by to nebylo málo, svou důvěryhodnost také podkopává přímo OSA. Na pováženou je především pokus „zdanit“ výherní automaty, jejichž cinkot nemá s chráněnou hudbou nic společného. JUDr. Skopal označuje nový požadavek tarifu z roku 1996 za pouhý „přívažek“. Ten ovšem mnohonásobně překročil původní poplatky. U restaurací, které dřív za své vybavení platily zhruba tisícovku ročně, najednou základní tarif vyšplhal na třicet šest tisíc.

Nad touto částkou užasl nejen pan Rydzí, ale i mnoho dalších. Ještě podivnější je ovšem fakt, že zaměstnanci OSA uvedené zvýšení poplatků používají spíš jako výhrůžku, než aby takovou sumu skutečně vymáhali. Nejdřív dají najevo, jak moc mohou chtít, a pak milostivě sleví. Na polovinu, na čtvrtinu ... Absurdní přitom je, že ani není jasné, jestli mají provozovatelé za automaty vůbec něco platit. Už proto, že jim přístroje často ani nepatří a skuteční majitelé si pro ně místo v hospodě jen najímají.

„My už to prakticky nevybíráme. Ke konci roku 1998 jsme od toho upustili,“ tvrdí JUDr. Skopal a ani se nezačervená. V nedávném dopise předsedkyni moravské Asociace podnikatelů v pohostinství však výslovně tvrdí, že „žádný orgán OSA“ o zrušení tohoto požadavku nerozhodl. A v platném tarifu existuje tento nárok dodnes. Kde došlo k chybě a proč? Snad proto, aby bylo možné zmáčknout toho, kdo se nechá?

„Platí jenom blbí,“ soudí podle svých zkušeností pan Rydzí a lituje, že jeho žena přemrštěným požadavkům severomoravské pobočky vyhověla.

„Platí jenom strašpytlové a moulové, co se s kontrolory neumějí dohodnout,“ tvrdí pro změnu jeho kolega, který má v Praze několik heren a za automaty neplatí ani korunu.

Zmatek a nejasná pravidla jsou živnou půdou pro svévoli a korupci, to je známá věc. Netroufám si odhadnout, do jaké míry se tahle poučka vztahuje na OSA obecně. Přemrštěný požadavek někdy může být pouhým nedorozuměním. Po nářcích, které jsem vyslechl během cest po severní Moravě, však mám silné podezření, že přinejmenším v tomto regionu jde leckdy o omyly záměrné. Řečeno ještě důrazněji, že si z nich někdo v Hranicích udělal živnost.

ZÁHADNÝ PAN BARIŠ

Severomoravskou pobočku OSA vede Mgr. Roman Bariš. Svého času se nechal slyšet, že poplatky za užívání hudebních děl mají platit i trampové halekající někde v lese. Ředitel OSA JUDr. Josef Slanina pak tenhle úlet žehlil do ztracena a na svého podřízeného nedá dopustit ani po stížnostech, které opravňují k mnohem vážnějšímu podezření, než že je pan Bariš horlivý popleta.

Loni v červenci proběhl na Malé Skále u Turnova dvoudenní festival Benátská noc. Koncerty podle kontrolora navštívilo přes dva a půl tisíce diváků a pořadatel Pavel Mikéz pak za veřejnou produkci zaplatil OSA třicet tisíc korun. V témže roce pořadatel Kamil Závodný zorganizoval dvoudenní rockový festival v Lazcích u Opavy. Vstupné bylo zhruba o třetinu nižší a diváků přišlo šestkrát méně. Poplatky určené severomoravskou pobočkou OSA přitom nebyly nižší. Naopak – téměř dvojnásobné. Pětapadesát tisíc. Vnucuje se otázka: používá pan Bariš jiný metr, než mají v Praze?

Vinárna v České Lípě, která vloni do Prahy nahlásila od března do prosince osmdesát koncertů živé kapely ročně, zaplatila něco málo přes tři tisíce korun. Vinný sklep v Mariánských Horách nejdřív dostal od pana Bariše za pouhých šedesát večerů živé hudby výměr hodně přes třináct tisíc. Za následujících šest měsíců už šlo o dvojnásobek. Pořadatel protestoval, ale tím si jen pohoršil. Nakonec vyskočila suma za pouhý rok a půl až na sto osm tisíc. Vnucuje se otázka: co pan Bariš stupňováním požadavků sleduje?

Nad jiné výmluvný je případ dvou majitelů restaurace s diskotékou v Linhartovech u Opavy. Když Jiří Pokluda a Ivo Kožušník dostali první smlouvy, součet poplatků nepřesahoval ani dvacet tisíc. Ještě před termínem první splátky jim ale pan Bariš oznámil, že má z „důvěryhodného zdroje“ odlišné informace, než jaké nahlásili. Kapacita diskotéky prý není osmdesát, nýbrž tři sta míst, hraje se v ní nikoli jednou, nýbrž dvakrát v týdnu, a navíc prý majitelé zatajili, že za produkci vybírají čtyřicetikorunové vstupné. Resumé – celková suma se zvyšuje na víc než desetinásobek!

Místnost, kde se diskotéky pořádají, jsem viděl na vlastní oči. Tři sta lidí by se sem dalo napěchovat jedině v případě, že by šlo o hromadné pohřebiště. Pokud jde o počet produkcí, nebylo jich dvojnásobně víc, nýbrž naopak méně. Velká voda totiž poničila cesty v okolí a obecní úřad na čas zábavy raději zakázal, aby se snad někomu cestou domů něco nestalo. A čtyřicetikorunový poplatek? Z toho se vyklubal konzumační lístek, od kterého navíc majitelé po prvním pokusu rychle couvli.

Během několikaměsíční tahanice pan Bariš pomalu ustupoval. Z požadovaných dvou set čtrnácti tisíc postupně slevil až na pouhých šedesát. Tedy třicet tisíc ročně. „Za slevu jsme nedali žádný úplatek,“ dušuje se Jiří Pokluda. „Podle mě spíš pomohla žádost o prošetření celé věci, kterou jsme odeslali na ústředí OSA. S oznámením, že v jednání Romana Bariše spatřujeme trestný čin vydírání.“

LŽOU (A KRADOU?)

Kdyby se magistr Bariš namáhal zjistit, jak to v Linhartovech (a leckde jinde) skutečně chodí, nedalo by mu to moc práce. Potíž je v tom, že on jako by to ani vědět nechtěl. A už vůbec se mu nechce učiněná rozhodnutí veřejně vysvětlovat. Na všechny otázky, přestože se týkají především jeho pracoviště v Hranicích na Moravě, prý může odpovídat jen Praha.

Do pražského ústředí OSA už poslal stížnost na chování Romana Bariše nejeden živnostník. V těch, které mám k dispozici, je nejčastější výhrada, že stanovuje nepřiměřeně vysoké poplatky a pak je „během osobních jednání“ snižuje na zlomek původní sumy.

Počátkem letošního roku se k nářku nad těmito praktikami přidal další varovný hlas. Barišova pobočka v Hranicích – na rozdíl od praxe OSA v Praze či Brně – vůbec neinformuje své kontrolory o došlých platbách, z nichž vyplývají nároky na provize.

Na neprůhledné účetnictví poukázal Florián Šimčák z Krnova, který pod Romanem Barišem pracoval jako kontrolor od roku 1997. O rok později začala pro OSA dělat i jeho manželka Marie. Ta ovšem spadala pod Prahu. Spolu s výplatami odtud dostávala i přehledy, který její „případ“ už zaplatil a kolik. Podle toho si sama mohla kontrolovat, jaká částka jí náleží. Pan Šimčák nikoli. Časem mu to začalo být podezřelé. Tím spíš, že jeho žena z Čech dostávala zaplacené bezmála dvě třetiny případů (což zhruba odpovídalo morálce a platební schopnosti pořadatelů) a jemu z Hranic poukazovali mnohem méně.

Od jara letošního roku má pan Šimčák jasno. Bez vědomí Romana Bariše se nakrátko dostal k interním výkazům. Týkaly se jen jediného měsíce. Přesto v nich našel dva případy, kdy smlouvu OSA s pořadateli zprostředkoval on a provizi místo něj dostali jiní. S obviněním, že je okrádán a podle všeho není sám, se obrátil na ústředí. Žádal o zpřístupnění dokladů, na nichž by přelévání peněz doložil. Se zlou se potázal. Jediné, co on a jeho žena dostali, byl dopis, že v OSA skončili. Prý kvůli snižování stavu. V dokumentu psaném o dva měsíce později se ovšem JUDr. Otmar Skopal vyjadřuje za vedení OSA docela jinak. „S panem Šimčákem byl rozvázán pracovní poměr vzhledem k jeho nekvalitně odváděné práci,“ píše doslova.

Nekvalitní pracant Florián Šimčák se vrhl do podnikání a po necelém půlroce už pro něj pracuje šedesát obchodních zástupců. O jeho budoucnost nemám strach. Obavy zato vzbuzuje urputnost, s jakou si vedoucí kádry OSA nepřipouštějí, že by snad tahle organizace zasloužila nějakou kritiku. Otázka, jak mohl například Roman Bariš při „jednotném tarifu“ napařit jisté hostinské z Chýžova nejprve devět tisíc a potom slevit na dva, doktora Skopala dokonce rozzlobí. OSA podle něj doplácí jen na svou benevolenci.

„Že někomu slevíme a je to nespravedlivý? Je to nespravedlivý. Ale když po té paní budeme chtít devět tisíc, bude řvát, že to není možný. Sleví se jí to čtyřikrát a ona je taky nespokojená, že jsme jí slevili. Tak kde to jsme? To je jak v Kocourkově.“

Snažím se vysvětlit, že kocourkovské nejsou ani vysoké, ani nízké taxy, nýbrž neohraničené možnosti rozhodovat mezi nimi jednou tak a jindy onak. Jak je například možné, že slevu často dostanou i ti, kteří pořádali neohlášené hudební produkce a nemají na ohledy nárok? JUDr. Skopal krčí rameny. „To jsou lidi, který pak přijdou s prosíkem. A řeknou: Já to nevěděl ...“

Že takhle volná pravidla ke korupci přímo povzbuzují? Nebo přinejmenším dávají do ruky klacek všem kritikům, kteří ji za rozdílnými verdikty vidí? Odpověď zní alibisticky ublíženě. „To nejsou volně daná pravidla. To jsou pravidla reálná, která odpovídají stavu našeho hospodářství.“

Pokud by tohle měla být pravda, pánbůh s námi a zlé pryč!

JAN ZVELEBIL
Foto PETR JEDINÁK